SLEVA 20 % s kódem GP2024 | platí pro Týmy F1 na nezlevněné zboží

Kdo byla Lela Lombardi ?

Nejúspěšnější závodnice v historii Formule 1? 

Mnoho žen prokázalo, že jsou stejně zdatné za volantem jako muži. Mohli bychom dlouze diskutovat o tom, kdo jezdí na silnici bezpečněji. Výsledky světových závodů však hovoří jasně: "něžné pohlaví" se zatím nedokázalo prosadit v závodním tempu. Až na několik málo výjimek...

Pouze pět šťastných žen bylo vybráno, aby reprezentovaly své pohlaví ve Formuli 1, oproti více než 800 mužům. Byly to Maria Teresa de Filippis (1958-1959), Giovanna Amati (1992), Lella Lombardi (1974-1976), Divina Galica (1976, 1978) a Desiree Wilson. Do soutěže se mohly přihlásit pouze dvě nejlepší závodnice a Lella Lombardiová byla jediná, která se stabilně umisťovala na bodovaných pozicích. Podívejme se na tuto italskou sportovkyni podrobněji.

O průjezdu cílem na jednom z bodovaných míst si mohly pilotky F1 zpravidla jen nechat zdát. Tento sen se jí splnil 27. dubna 1975 během divoké a smrtící Velké ceny Španělska. Lella Lombardi, Italka, která by se letos dožila sedmdesáti let, byla klasifikována jako šestá...

Začátky závodění

Maria Grazia (Lella) Lombardiová se narodila 26. března 1941 ve Frugarolu, městečku nedaleko Alessandrie. Zamilovala si automobily, přestože její okolí nemělo s rychlými koly mnoho společného. Po slibných začátcích v úspornějších cestovních vozech se prosadila v monopostech.

Začala si odkládat peníze na řidičské oprávnění. Nakonec po několika letech získala dostatek peněz a trávila kolem automobilů tolik času, kolik jen mohla. Často jezdila po venkově v automobilu svého přítele, jen tak pro potěšení z pobytu za volantem. Později měla možnost pomáhat kamarádovi, který zkoušel své štěstí v rallye. Měla na starosti takové věci, jako je sledování času a výměna pneumatik na autech. Po nespočtu takto strávených dnech dostala Lella nabídku usednout do vozu jako navigátorka. Lella byla nadmíru spokojená a brzy poté si s kamarádem vyměnili místa. Reakcí jejích soupeřů na její premiérovou účast v rallye byly pobavené úsměvy. Když rallye skončila, úsměvy ztuhly a Lella si odnesla vítězství.

Brzy poté dostala pozvání od Alfa Romeo, aby za ni startovala v italském mistrovství cestovních vozů. Poté přestoupila k BMW a nakonec se zaměřila na závody formulí. V roce 1973 vyhrála mexickou divizi Formule 3. V následujícím roce již závodila ve formuli 5000. Byl to rok, který znamenal průlom, jelikož přišla příležitost předvést se mezi elitou na Velké ceně Velké Británie, která byla součástí mistrovství světa formule 1. V té době se jí naskytla příležitost startovat ve Velké ceně Velké Británie. Sponzorovalo ji především Radio Luxembourg, které vysílalo na frekvenci 208 Hz (odtud unikátní startovní číslo 208), a ona řídila vůz Brabham. Závod nicméně Lombardi viděla pouze jako divák, nepodařilo se jí kvalifikovat.

Začátky v F 1

V roce 1975 byla mnohem připravenější. Díky finanční podpoře hraběte Zanona absolvovala prakticky celou sezónu F1 s továrním týmem March (a poslední závod s týmem Williams), i když často musela používat "opotřebovanou" výbavu svých týmových kolegů Brambilla a Stucka. Vzhledem k tomu, že se toho roku jedenáctkrát pokusila o kvalifikaci a desetkrát byla úspěšná, je kampaň Lelly Lombardiové v roce 1975 bezpochyby nejúspěšnějším ženským tažením v historii Formule 1. Klasifikována v závodě byla pětkrát.

Velká cena Španělska 1975               Montjuïc_circuit.svg

Závod na malebném okruhu v parku Montjuich nad Barcelonou byl pro "turínskou tygřici" ve věku 34 let bezpochyby vrcholem sezóny. Lombardi kvalifikovala svůj červenobílý vůz v barvách sponzora Lavazza během jediného tréninku, který se konal v sobotu odpoledne (většinu podniku piloti kvůli bezpečnostním nedostatkům bojkotovali), na čtyřiadvacáté místo.

Díky bezpečné jízdě mohla v nedělním závodě využít odstoupení favoritů: zatímco z protestu proti nedostatečnému zabezpečení dráhy ani nenastoupil, jeho bratr Wilson a Merzario ze stejného důvodu zastavili po prvním kole. Obě Ferrari se po krátké vzdálenosti srazila a havaroval také Depailler. Když ve čtvrtém kole explodoval Scheckterův motor, vylétli na jeho oleji do svodidel Jones s Donohuem a později také i vedoucí Hunt. Po deseti kolech držela Lella slibné třinácté místo.

Po výpadku Watsona měl smůlu i nový lídr Andretti, který v 17. kole kvůli porouchanému zavěšení narazil do svodidel. Po dvaceti okruzích byl na prvním místě Němec Stommelen a Lella skončila na povzbudivém 12. místě. Závod však neměl pokračovat příliš dlouho. Na začátku 26. kola ztratil Stommelenův vůz Lola GH1 zadní spoiler a stal se neovladatelným. Nejprve vletěla do bariéry, pak narazila do brabhamu Carlose Pace a nakonec vyletěla do vzduchu. Když se nakonec dostala do prostoru za bariérami, zahynulo pět osob. Jezdec nehodu přežil s těžkými zlomeninami nohou.

Nastal chaos. Vedení závodu povolilo přeživším vozidlům závodit ještě čtyři kola. Návštěvníci se nahrnili okolo zraněných a mrtvých. Lékaři a záchranáři dorazili na místo neštěstí až po deseti minutách. Nakonec někdo rozhodl o zrušení závodu. Smutným vítězem se stal Jochen Mass, jelikož se právě nacházel v čele.

Zatímco Ickx a Jarier byli oba ve stejném kole, Francouz však byl pro předjíždění pod žlutou vlajkou (čehož se pravděpodobně dopustili i piloti před ním) posunut až na čtvrté místo za Reutemana. Lella Lombardi s vozem March-Ford 751 se ocitala na šestém místě a Brambilla byl hodnocen jako pátý. Udělovala se pouze polovina bodů, protože vítěz ujel pouze necelých 40 % povolené vzdálenosti. Díky tomu Lombardi tak tedy vešla do historie: jako první a doposud jediná žena dokázala zabodovat!

V sezóně 1976 se Lombardi opět pokusila o start ve Velké ceně. Na Marchi v Brazílii skončila čtrnáctá a později dvakrát nezvládla kvalifikaci s vozy týmu RAM. Dne 15. srpna 1976 v Zeltwegu se Lella zúčastnila své poslední Velké ceny a s vozem RAM-Brabham BT44B obsadila 12. místo.

Závěr její kariéry

Lombardi později závodila ve sportovních vozech. V roce 1979 zvítězila 6 hodin Pergusy a 6 hodin Vallelunga. Čtyřikrát se také zúčastnila závodu 24 hodin Le Mans, kde s vozem Lancia Stratos Turbo z roku 1976 obsadila 20. místo.

V roce 1977 se Lella Lombardi zúčastnila také závodu NASCAR Firecracker 400 na okruhu Daytona International Speedway. Dalšími dvěma ženami na startu byly Američanka Janet Guthrie a Belgičanka Christine Beckers. Lombardi se umístila na 31. místě.

V roce 1988 Lombardi se závoděním skončila. V roce 1989 založila vlastní závodní tým Lombardi Autosport. Lella Lombardi je považována za průkopnici F1, protože její závodní kariéra ovlivnila vnímání budoucích generací žen v tomto sportu.

Pokud se někdy nějaká dívka dokáže alespoň přiblížit výsledkům Lelly Lombardi, Lella už se z toho nebude radovat: začátkem března roku 1992 podlehla rakovině.